Římskokatolická farnost Spálené Poříčí

Máme za sebou první týden postní doby. Doby nepříliš populární, která ale přesto pro nás může být darem. Známe to každý: pokud si předem nepíchneme prstem do kalendáře, jasně si nevymezíme na něco čas, všednodenní „operativa“, starosti i radosti náš čas nepozorovaně vyplní.

Postní doba je takovým přesně vymezeným časem pro nás. Mimořádným časem pro nové osobní setkání s Bohem. Časem, kdy nás Bůh zve k sobě. Nejde v něm o bilanci našich výkonů a nasazení. Postní doba nás zve, abychom osvobozeni od balastu našeho života spočinuli u Otce. Jeho blízkost  nás proměňuje - narovnává, pozvedá, posiluje, přináší pokoj, ztišení...

A text evangelia této neděle nás k tomu přímo pobízí. Uprostřed našeho konkrétního života – naší práce, starostí i radostí, snažení, strachu, skepse, bolesti, únavy a vyčerpání... nás Ježíš stejně jako Petra, Jakuba a Jana zve, abychom s ním vyšli na horu a pohlédli na svůj život s odstupem.

Rozhodování ani cesta nebývají vždy snadné. Někdy to jde ztuha, přeci jen Pán nás zve „na horu" a ta zemská tíže...:)    Takovým „výstupem na horu“ může například být, když si člověk ráno přivstane na modlitbu, večer dřív vstane od televize, nebo ji vůbec nezapne, místo nadávání složí svou blbou náladu před Pánem... apod. 

„Na hoře“ - v prostoru ticha se nám pak nabízí obraz Ježíše naplněného světlem, Boží přítomností. Není to nějaký vzdálený, nedosažitelný Bůh slávy, odtržený od reality našeho života. Je to tentýž Ježíš, který vstoupil do našeho světa, do naší reality . Jeho oslnivá záře ukazuje, že žádná temnota ani smrt nemá poslední slovo a že i ony budou nakonec proměněny. 

Nechme se pozvat „na horu" a postavme si před oči obraz Ježíše plného světla.  Nechme, aby jeho záře pronikla do těžkostí našeho života, do naší bolesti, slabostí, selhání, zoufalství, strachu a nakonec i do naší smrti.